Nesnáším Vánoce !!!

"Kuš, to už zase budou Vánoce?" proběhlo mi hlavou cestou do práce, při pohledu na svítící ozdoby zavěšené na pouličním osvětlení. Po příchodu do práce jsem si ani nestihla sundat kabát a hned jsem byla překvapená otázkou: "Tak co Ani, už máš napečené cukroví? " Než jsem se stihla nadechnout, slyšela jsem za sebou další kolegyni: "Ano, perníčky už měknou, těsto na linecké odpočívá v lednici a já se těším až mi bude vonět celý byt." Podívala jsem se na obě nechápavým pohledem, ale přece jsem odpověděla na otázku: "Ne, já Vánoce prostě neslavím." Obě pravděpodobně nechápaly, ale touto větou naše diskuse skončila a šly jsme si každá po své práci. Všechny moje známe mezi sebou soutěžily, která má lépe vyzdobený byt, či kolik druhů cukroví už mají napečené. Začala jsem se hlouběji zamýšlet nad tím, proč vlastně nemám ráda Vánoce. Přitom je to hezký svátek (no, až na ty davy lidí v obchodech, když chce člověk udělat klasický týdenní nákup, tak je to téměř nadlidský výkon).

Po delším přemýšlení jsem na to však přišla, proč. Děsila mě totiž představa, že bych je měla trávit sama. Při pohledu na šťastné páry, které jsem venku neustále potkávala, se mi chtělo brečet. Nebylo to tím, že bych jim jejich lásku nepřála, jen mi to ještě více připomínalo skutečnost, že já nemám vedle sebe nikoho, s kým bych tyto svátky mohla oslavit. Abych se "schovala do své ulity", rozhodla jsem se tyto svátky ignorovat.

Jednoho dne jsem si však řekla, že to přece takto dál nejde. Život mi protíká mezi prsty a já s ním přece musím něco udělat a začít konečně žít. Když jsem si toto uvědomila, začaly se dít změny. Zajímá vás jak můj příběh dál pokračoval? Pak se podívejte zde.